Z rána dne desátého, když světla zase bylo povícero, čtveřice nástrojů trpasličích chopili jsme se a semínka jali se sázet. I rituál ctnostný a honosný připojili jsme k naší práci, aby posvětil ji a semínkům vzdal naši nejvyšší úctu. Však nový strom světů klíčit nezapočal.
Zmateni, neboť vše potřebné měli jsme mít při nás, ke vzpomínkám Ódina uchýlit jsme se chtěli pro pomoc; leč po nich jako by se slehla zem a jejich moudrá slova nebyla nikde k zastižení. Ódinova hrobka zela prázdnotou. Tak nezbylo nám, než pokusit se o zdánlivě nemožné: zbudovat nový Bifrost, nový duhový most, jímž kontaktovat bychom mohli nejen světy Ragnaroku stále odolávající, nýbrž i světy a jejich bohy dávno padlé. Však duhy již dlouho nespatřili jsme, aby překovat jsme ji mohli, a tak jali jsme se na radu našich malých bohů sbírat křídla motýlí – mocné magické artefakty, jež barvy duhy důvěrně znají a jež nadnést mohou každého do výšin netušených.
Když dokonáno bylo a my o pomoc zavolat mohli, zazněl krajinou Ódinův hlas, aby zasadil nám svými slovy ránu poznání a uvědomění; mohutnou, leč nekonečně moudrou: že semínka vyklíčit jen pro nás nemohou. Že rostla-li by pouze pro vrtochy života našeho bujarého a rozohněného, nové světy by brzy lehly popelem. A že chceme-li semínka přimět v růst, bude zapotřebí, aby vůlí svou posvětil je i náš chladný protipól – ledoví obři.
Tábořištěm se rozhostilo hrobové ticho.
Každý viking přeci touží po tom, aby jednoho dne padnul ve slavné bitvě ve jménu svých bohů a setkal se s nimi. Ale Ragnarok vše změnil. Již nejde nikomu z nás o věčnou slávu mezi bohy – ti dávnou jsou padlí a Valhala zeje prázdnotou –, ale o holé přežití jak nás, tak i života samotného. Tak každý z nás pomalu dospěl k závěru, že zakopat válečnou sekeru s obry musíme, a vydali jsme se urychleně a cestou obzvláště krutou a nelítostnou do ledového Jotunheimu, abychom navrhli jim vyjednávání.
Lauffey, král ledových obrů, byl zprvu rozhořčený a vůči našim návrhům chladný, jak ostatně měl každé právo být – vždyť válčili jsme spolu zprvu urputně a bez slitování. Však s každou další větou jasnější bylo, že není bez srdce a bez pochopení. Když pokorně omluvy své jsme vyslovili, a křivdám minulým tak mohlo být odpuštěno, i Lauffey seznal, že jeden bez druhého nemůžeme být.
zapsal kronikář GERZAK
Volný čas na přání. Pro všechny.